Я́но Павли́к

source: paladixcz

Životní příběh Jano Pavlíka, kterému přátelé neřekli jinak než Giano, je krátký, ale odehrává se v rychlém tempu. Začíná v roce 1963 ve východoslovenské Snině, pokračuje tamtéž v roce 1978, kdy patnáctiletý Jano Pavlík dostává svůj první fotoaparát, ruskou Smenu. Další čtyři roky našeho příběhu se odehrávají v Košicích, kde dospívající Pavlík studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu. Poslední dějství je situováno do Prahy 80. let minulého století.

V roce 1982 se totiž Jano Pavlík dostává na pražskou FAMU. Zbývá mu pět let života, které vyplní horečnatou uměleckou aktivitou. Poznává řadu zajímavých lidí, kteří mu pomáhají si rozšířit obzory. V první řadě to jsou starší spolužáci z katedry fotografie FAMU: Rudo Prekop, Peter Župník, Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko, Kamil Varga a Pavel Pecha. Této generační skupině „hravých“ fotografů se o něco později začalo říkat slovenská nová vlna. Patří do ní i Giano Pavlík? Určitě – vždyť pojetím tvorby mezi své spolužáky rychle zapadl. I on byl hravý a své fotografie až na výjimky inscenoval. V tomto ohledu pracoval snad ještě systematičtěji – před fotografováním si dokonce dělal přesné náčrtky. Podobně jako Tono Stano si pohrával s nahým dívčím tělem, jako Miro Švolík své fotografie dokresloval tužkou a doplňoval svéráznými komentáři, jako Vasil Stanko se nechával inspirovat divadlem… Ale už v první polovině 80. let se v jeho fotografiích začínají objevovat temnější existenciální tóny: ploty, přes které nejde přelézt ven, záznamy těžkých snů, v nichž se trestá za lidskou zvídavost, a pocity viny, kvůli nimž si autor – s dávkou černého humoru – sedá na své soukromé elektrické křeslo.

Zatímco v zásadním Pavlíkově cyklu Ernest a Alice jsou tyto motivy sice přítomny, ale spíše jen v náznacích, v cyklu fotokoláží z roku 1987 se projevují naplno. Pokud si je budete prohlížet v Ateliéru Josefa Sudka za doprovodu Pavlíkovy třičtvrtěhodinové hudební nahrávky RORORORO, nejspíš na vás padne tíseň. Celá tato, dnešními slovy řečeno, multimediální expozice totiž ze všeho nejvíc připomíná křik raněného zvířete. Jano Pavlík se v té době již musel topit v silných depresích a zřejmě se z nich pokoušel „prokopat ven“. Dnes již těžko někdo rozsoudí, co bylo jejich příčinou, zda vrozené dispozice, příliš rychlé prozření venkovského chlapce ve velkoměstě, alkohol či náhlý pocit osamění a nepochopení. Nejspíš od každého trochu.

Kdyby si Pavlík vzal život v politicky exponovanější době a nikoliv za bezčasí, v němž velmi volně tály ledy, možná by se kolem něj vytvořil kult. Kdyby se věnoval hudební dráze nebo literatuře, snad by vešel ve větší známost. Takto byla jeho smrt šokem hlavně pro kamarády a pár zasvěcenců. Možná by i úplně upadl v zapomnění, kdyby nebylo spolužáka Rudo Prekopa, který se začal „přehrabovat“ v krabicích, které po něm zůstaly. Našel v nich totiž i 37 fotografií spadajících do cyklu Ernest a Alice…

Cyklus Ernest a Alice tvoří nyní tu obsáhlejší a také podstatnější část Pavlíkovy současné pražské dvojvýstavy. Pavlík na něm pracoval po celou dobu svých studií FAMU (1982–1987) a část negativů z cyklu v posledním roce svého života použil k tvorbě výše zmíněných koláží a asambláží. Jako by chtěl na poslední chvíli svým zdánlivě krotkým fotografiím dodat ještě větší naléhavost. Původní fotografie naštěstí nezničil: jsou totiž výrazně působivější. Mají v sobě nejen vtip a hravost, ale také příchuť erotiky, přičemž Ernest v nich funguje jako obecně mužský princip, zatímco Alice do „fotografické hry“ vnáší ženský prvek. Pomocí Ernesta autor do fotografií promítá svůj vnitřní svět, zatímco Alice mu slouží nejen jako objekt touhy, ale i pevný bod v rozkolísaném světě. Nedílnou součástí fotografií jsou autorovy popisky, zdánlivě nahodilé kolorování vybraných míst a také podpis vytvořený fotogramem barevného sklíčka z lustru, které mu připomínalo diamant.

Jano Pavlík patří mezi subjektivně laděné fotografy, kteří nechtějí přes sklo objektivu zachycovat reálnou skutečnost, ale hledají v první řadě možnost, jak vyjádřit vlastní „já“. „Většina mých fotografií… vzniká přímo jako odraz toho, co se momentálně děje ve mně a okolo mě, je to v podstatě přetransformování vnitřního světa psychických stavů stylizovanou cestou fotografie,“ napsal před lety ke způsobu své tvorby Pavlík.

Všechny významné fotografie Jano Pavlíka obsahuje malá stejnojmenná monografie, která u příležitosti výstavy vyšla. Knížka je uvedena dvěma texty – charakteristikou tvorby Jano Pavlíka od Davida Koreckého a dojemnou, velmi osobně laděnou vzpomínkou Moniky Pavlíkové-Byrne. V úvodním textu o Pavlíkovi můžeme číst: „Pod slupkou bohéma je však soustředěný tvůrce, který si poctivě prošlapává vlastní fotografickou cestu.“ Podle jiných svědectví byl však Pavlík spíš nevyrovnaným tvůrcem, který byl jednou „nahoře“ a jindy zas „dole“, a na bohéma si nehrál, ale skutečně jím byl, byť občas i nesnesitelným. Vlastní fotografickou cestu si stačil prošlapat jen na samém začátku. I když mu autorskou výstavu v roce 1987 na FAMU zakázali, nepřipisujme jeho dobrovolný odchod ze světa společenským poměrům, ale spíše osobní krizi. V každém případě je Jano Pavlík již osmnáct let po smrti, ale jeho fotografie stále žijí.