The film Arnulf Rainer

source: centralregionblogwordpress

・ペーター・クーベルカ『アーヌルフ・ライナー』
Peter Kubelka, Arnulf Rainer
35mm, 6min, 1960
本作は白コマと黒コマのみで構成されたフリッカー映画であり、この作品の出現によって映画の知覚は拡大されたといっていい。今回のオーストリア特集で最も楽しみだったのが、この作品の上映だった。もちろん何度もスクリーンで観たことがある作品なのだが、どうしてそんなに期待していたかといえば、今回の上映は16mmフィルムではなく、35mmフィルムでの上映だったからである。
という訳で実際に観てみてどうだったかというと…それはもう期待以上。35mm映写によってスクリーンに向けられた光の量は増大しており、フリッカーによる明暗の差も極端なものとなっていた。同じフリッカー映画でもクーベルカの映画は、トニー・コンラッドなどの映画と比較して、原始的な凶暴さを秘めている訳だが、それは暗闇の中から白コマが立ち上がる際の不意打ちによるところが大きい。白コマと黒コマの明滅が予想を外すようなタイミングで配置されているため、眼球がまともに光に晒されるのである。激しく断続的なハーシュノイズが大音量で鳴るなかで、暗闇のなかから突然現れる白コマの形状が網膜に焼き付く（しかも、その残像はかなりしつこく残る）。ここまで明暗の差が極端だと、観客に生じる経験は「映画を観る」というレベルのそれではなく、「光を体感する」というレベルになってくる。フレーム内で明滅が行われているのではなく、スクリーンと上映空間そのものが、拡大された知覚のためのアトラクションと化すのである。安全に椅子に座って映画を眺めることなどはできない。この作品が持っている凶暴性を、35mmの光量で観ることによってようやく実感することができたように思う。
.
.
.
.
.
.
.
source: see-this-soundat

In the creation of the sound film named after the Viennese artist Arnulf Rainer, Peter Kubelka used four strips of different material: blank film, black film, perforated magnetic tape with recorded white noise,[1] and blank perforated magnetic tape. Thus, the film consists of the four different elements of light, darkness, noise, and silence, and these are audiovisual correspondences, given that white noise, like white light, contains all of the frequency components of the spectrum with a constantly even amplitude. Like the motion picture, the film’s sound exists in its two extremes. Presence and absence in stroboscopic alternation substitute for the representational function of the film and transform it into an event. In the process, the illusion of cinematographic motion is made visible: the interpolation of the eye between the flashing frames as a condition for the fusion of the individual images into a continuous movement. This physiological sensory process usually goes unnoticed, but given contrastive alternating stimuli is now experienced in the form of afterimages on the retina.

However, with this irritation, by means of which the visual perceptive apparatus is cast back into its own physiology, Kubelka is not merely formulating a critique of the apparently self-evident conditionlessness of the unhindered gaze,[2] but is at the same time demonstrating his emphatic notion of film as rhythm. Here, film becomes a metric art form, for the projection speed of twenty-four images per second sets the primary pulse and is thus the underlying meter for the interdependence of sound and image. It is above all in the form of varying relations in synchronicity that the principle of metric film becomes evident, as the score for the light and sound events in Arnulf Rainer demonstrates. The image and film frames are complementary, virtually counterpunctually contrasted in microstructural motifs, from which varying macrostructures can be derived. This evidences a conceptual propinquity to the musical principle of developing variation—sound and image are structured audiovisually as two voices. Arnulf Rainer is thus less a transfer of certain formal elements of music into the fine arts in the sense of a formation of structural analogy and more a structural identity of sound and image that in this form can only be demonstrated in the medium of sound film.

1 It is worth noting as an aside that this white noise is a theoretical model whereas in media-engineering practice noise is always filtered through the spectral envelope of non-linear frequency responses of synthesis, recording, and playback devices.
2 Cf. also Diedrich Diederichsen “Kritik des Auges—Auge der Kritik,” in The Expanded Eye: Sehen—entgrenzt und verflüssigt, ed. Bice Curiger, Kunsthaus Zürich exhibition catalog (Ostfildern: Hatje Cantz, 2006), 65–74, here 70ff.
.
.
.
.
.
.
.
source: prehysteriesblogspot

Although this is an analoge film, it references digital principles and uses a binary system by only having cadres of black or white. Printed out frame by frame, you can see the highly conceptual quality of Peter Kubelka’s score for “Arnulf Rainer”:

Sequences in “Arnulf Rainer” reach from one single frame up to 24 frames.
If you have only one frame, there are just two possible sequences: black and white
For two frames there are already four possible sequences, white and white, white and black, black and white, black and black. (= 2²)
With three frames, the number of sequences reaches 8 (=2³) and so on.

Oppositional factors in that film not only include black or white, but also sound (white noise) and silence (in reference to white noise: black silence).

In “Arnulf Rainer”, Kubelka uses sequences of 1,2,4,8,12 and 24 cadres. He uses 576 cadres altogether, which is what he calls “the square of a second” – given that to fill one second of film, you need 24 cadres, so the square is 24 x 24.

peter kubelka’s “arnulf rainer” (1960) as an analogue execution of a binary code = set of instructions –> compare to vera molnar’s “machine imaginaire”
.
.
.
.
.
.
.
.
source: mubi

Peter Kubelka (b. 1934) is a multifaceted artist and theoretician who has worked in the art forms of film, cuisine, music, architecture, speaking and writing. Since the beginning of the fifties he has been a leading exponent of the international avante garde film and has had screenings in all the European countries as well as in the USA and Japan.

In 1964 Kubelka co-founded the Austrian Film Museum and has been its curator ever since.

Kubelka has been involved in creating avante garde film collections, a music ensemble and has taught at various universities in the USA and Europe. In addition, he has been a professor in film at the Art Academy in Frankfurt since 1978 where he also served as Rector in the period of 1985-88. As a theoretician he has held numerous lectures and participated in many symposiums among others, “Non-Industrial Film – Non-Industrial Cuisine”. Already in 1967 Kubelka created his first theoretical work in cuisine as an art form and in 1980 his teaching position was expanded to include “Film and Cuisine as Art”. Another of his large projects has been his plan for the ideal cinema – The Invisible Cinema – the first draft of which he finished in 1958. It was created again in 1970 for Anthology Film Archives in New York where he was also a co-founder. It was created once again nineteen years later for the Austrian Film Museum in Vienna.
.
.
.
.
.
.
.
source: upves

Arnulf Rainer (1960) del austriaco Peter Kubelka

Para muchos esta obra es el referente de cine métrico, al tiempo que es un particular retrato del artista austriaco Arnulf Rainer.
Es una película compuesta de frames negros y blancos que Kubelka encadena manteniendo como duración más larga 24 segundos y la más corta de un solo fotograma.
Cuando alterna sucesivos cambios de frame blanco a negro se produce un efecto de parpadeo rápido, jugando con los límites de la percepción. Durante los tramos largos de oscuridad se nos activa una espera nerviosa que desea el regreso del parpadeo.
Se basa en los principios del montaje métrico en los que el fotograma es la unidad de cálculo, trasladando conceptos musicales de ritmo, tempo, armonía, medida o intervalo al montaje cinemático. En ocasiones el film se ha presentado en salas de exposiciones mostrando el celuloide extendido en la pared, como se ve en la imagen.
.
.
.
.
.
.
.
source: labkulturtv

Den binären Code des Films, Hell / Dunkel, Ton / Stille, Bewegung / Stillstand greift das Werk von Peter Kubelka mit dem eigenartigen Namen „Arnulf Rainer“ auf, das nur mit an die Wand geklebten Filmstreifen gezeigt wird (aber auch projektionsfähig ist). Schwarze und weiße Filmbilder sind in einem nicht erkennbaren Rhythmus aneinander geklebt. Darin enthalten mag man die Frage nach Erkenntnis und Ignoranz erkennen, nach Licht und Dunkel des Verstandes. Außerdem: Film ohne Licht ist keiner. Es braucht trotzdem nicht unbedingt bewegte Bilder: was einen Rhythmus hat, durch einen Projektor läuft, wie diese Abfolge von belichteten und unbelichteten Filmbildern, ist ein Film.
.
.
.
.
.
.
.
source: indiefilmcz

Bez větší pozornosti nejen mnohých návštěvníků, ale především médií vedl na MFDF Jihlava svou Masterclass světoznámý experimentální filmař Peter Kubelka. Objevitel metody strukturálního či metrického filmu, člen tzv. vídeňské školy formálního filmu (společně s Kurtem Krenem či Herbertem Veselym) na svých výzkumech začal pracovat v 50. letech a na vlastní osamělé a chudé nezávislé cestě nic nezměnil ani v dalších desetiletích.

O Kubelkových filmech napsal v 70. letech litevský experimentátor Jonas Mekas, že „z nás ostatních dělají amatéry a vypadáme vedle nich jako děti, které si nedokáží vytvořit odstup ke svým citům“. Kubelkovo dílo čítá jen malý počet filmů, prakticky však každý z nich ve své době pro zasvěcené znamenal revoluci a i dnes jsou znakem největší radikálnosti, jaké až může filmové médium dosáhnout. V rámci více než dvouhodinového programu nechal Kubelka promítnout z originálních filmových kopií čtveřici svých stěžejních snímků: Adebar (1957), Schwechater (1958), prohlubující metodu metrické struktury, a Arnulf Rainer (1960), původně věnovaný svému zadavateli – rakouskému výtvarnému umělci, v němž již Kubelka zcela upustil od věcných záběrů a v matematicky strukturované partituře splétá dohromady bílá a černá políčka a zvukové plochy. S ohledem na profil jihlavského festivalu se Kubelka důkladněji věnoval svému následujícímu snímku Unsere Afrikareise, fúzi strukturálního filmu a dokumentarismu, jež podle vlastní metody metaforického filmu zkomponoval až v roce 1966, pět let po natočení zdrojového materiálu při návštěvě Afriky. Během bohatě členěné přednášky, v rámci níž došlo i na dotazy diváků či opětovné promítnutí všech čtyři krátkých filmů, Kubelka prokázal, že má stále co říct ohledně „jiného“ myšlení o filmu i úskalích nových technologií či tradiční mainstreamové kinematografii.

Peter Kubelka se proslavil především v USA, kde se 70. letech stal mimo jiné vysokoškolským profesorem a později na univerzitě v německém Frankfurtu založil dokonce katedru filmu a vaření, čímž se zasloužil o uznání předmětu vaření jakožto svébytného oboru umění. V roce 2008 byl Kubelka hostem Přehlídky animovaného filmu v Olomouci, přičemž při této příležitosti Martin Mazanec editoval publikaci, jež prostřednictvím několika rozhovorů, zaznamenaných přednášek a tematických studí českých i zahraničních autorů komplexně shrnuje jeho tvorbu.